Člověk by se měl umět zaměřit na to pozitivní, co mu život přináší. Umět věci odlehčit a udělat si ze sebe srandu. Pokusím se o to v následujícím reportu z letošního Czechman víkendu, kde se toho událo daleko více pozitivního než negativního... Začal bych tím úplně nejvíc nejlepším... Terka v neděli dokázala s velkým náskokem vyhrát závod Czechman Short (0,6-26-6). Od začátku kola si jela svůj závod a poměřovala se více s muži než se svými soupeřkami. Druhou v cíli zdolala o 7 minut a v celkovém pořadí i mezi muži skončila v první třetina výsledkové listiny. Já si to z pozice diváka moc užil a zvedlo mi to po sobotě náladu. Výsledky ZDE. Nyní k samotnému hlavnímu závodu. Co říct, měl jsem to jako absolutní vrchol sezóny, možná i vůbec nejdůležitější triatlonový závod, na který jsme se do té doby chystal. Přípravě jsem obětoval hodně a i jsem si velmi věřil. Před týdnem jsem proletěl přípravným závodem v Poděbradech jako nůž máslem a bral bronz za Soukym a Honzou W. Cíle byly tedy jasné - TOP 10, ideálně TOP 6! Nepovedlo se, ani zdaleka... Nebudu hledat výmluvy, prostě jsem to nezvládl. Možná to v hlavě i trochu vzdal a smířil se s tím, že mě bolest přemůže. Ano, bylo teplo, ano, nebylo mi nejlépe, ale to je jedno, vždy vítězí jen ti nejsilnější (fyzicky i psychicky) a to já ten den zdaleka nebyl. Jak se to ale vše událo? Plavání Plán byl plavat ve skupině s Vabrem. Měl krásně žlutou čepičku, takže nebyl problém si ho hlídat. Bohužel jsem na první bójce dostal po čuni a skupina mi uplavala. Hrabal jsem tedy zbytek sám s občasnou pomocí nějakého zbloudilého plavce a vylézal s minutovou sekerou za plánovaným časem. Trošku jsem se tam třepotal více, než bylo zdrávo, takže jsem si i něco naplaval, ale to nakonec bylo obvyklé téměř u všech, neboť plavčo bylo o nějaký ten metr delší... čert to vem, lezu 30. z vody, to je podstatné. Cca o 10 míst víc vzadu, než jsem chtěl, nic není ale ztraceno. Celkem dobré depo a 24. skáču na kolo. Kolo Od trenéra mám za úkol jet volněji, než mi spadnou tepy pod 155. Koukám tedy na hodinky a nevěřím svým očím - 172 tepů - to je asi chybka, jedu dál. Co watty? Mám držet 250 až 260 W. Vidím 180, divný, ale to se rozjede... nerozjelo! Po 10 km uvažuji, co dál, valí se to přese mě, tepy pořád o 10 výš, watty jak při rege vyjížďce. Když jsem okolo 30. místa, rozhodnu se zkusit akceptovat tempo soupeře, který jede solidně. Držím se 5 km, pak přijde brdek a jsem zase sám, tepy vylétly do závratných výšin, takže opět zpomaluji. Takto to zkouším s každým dalším soupeřem, co mě míjí. Vzdálenost, kterou s ním vydržím je pokaždé kratší. I tak se snažím dál makat... Po prvním celém okruhu si říkám, že musím hlavně jíst a pít, doplňovat magnézko a vydržet, jedině s pozitivním myšlením mám šanci na zvrat. Žeru tedy, co to jen jde, dosyta využívám skvěle rozmístěných občertvovaček, chladím, piju, jím... ještě si tak k tomu pustit film! ;) Na 60. km to ale přijde, obrací se mi žaludek a nezvracím jen proto, že mě míjí jeden závoďák za druhým a nechci jim ušpinit jejich pěkné dresy. No co, tak to bude muset jet bez jídla, zkusím ionťák, ten jde. Sůl už ale nikoli. Nevadí, ještě lehce zpomalím a počítám, za jak dlouho budu v cíli. Okej, ještě 50 minut utrpení, to dám, pak to třeba rozběhnu. Další rána přijde na 80. km, kdy začnu chytat křeče, dobře, shazuji velkou a dojedu to na malou, 30 průměr, nevadí, pak to doženu na běhu. Závěrečná pasáž k depu není vůbec příjemná, ale nějaká naděje tam přeci jen je, někdy se to na běhu všechno obrátí. Upínám se na to a počítám v hlavě, kolik bych měl běžet. Vytočím nohy a rychle do depa. To zvládnu dobře, až na to, že poztrácím solné tablety, jednu dokážu udržet ve svých roztřepaných rukou. Paráda, to je moje šance... Nebyla, nebo jsem se jí alespoň nechytil. Rozběhl jsem to ještě okolo plánovaného tempa, ale po 3 km přišly opět křeče, na 4. km na občerstvovačce jsem tedy zkusil hnusný roztok proti křečím, na který nejsem vůbec zvyklý. Nezvracím, ale nemám k tomu daleko, nohy celkem jedou až na obrátku na 6. km, tam ale opět dostávám křeče a zvažuji, co dál. Mám volit mezi křečemi a zvracením, vybírám si křeče. Musím tedy lehce zvolnit na nějakých 4:30, abych zamezil přechodu do chůze. Gel také nepřichází v úvahu, zbývá mi tedy voda a kola, už jen 15. km, to dám. Bez energie, na pokraji křečí a se zvednutým kufrem ještě dávám dalších 7 km, když mám do cíle ještě celý jeden okruh (8 km) a probíhám kolem cílové brány, mám asi největší krizi, pohybuji se v poli poražených, jsem na pokraji kolapsu a ještě minimálně 35 minut bolesti. Přemýšlím i o tom, že vzdám... pak mě ale předjíždí Honza Tománek a zastydím se! "Co tu kňučím," napadne mě. Vždyť o nic nejde, jsem zdravej (až na tu hlavu), pohybuji se v nějaké první 30 těch největších nabušenců (možná taky bláznů) u nás a trošku mi žbluňká v břiše. Přeci to teď nezabalím, nikdy jsem to neudělal, tak proč teď!? Zmůžu se a jedu dál, kilometr za kilometrem. Již sice bez nějakých ambic na umístění, snažím se spíše povzbudit kamarády, kteří třeba běží na osobák a snažím se být pozitivní. Do cíle se již nějak dohrnu, v závěru ještě zkusím odrazit útok dvou borců, co mě doběhli a dávám asi 200m sprint, prohrávám i tyto souboje, ale nevadí, jsem rád, že jsem to nevzdal a že jsem na posledním kilometru našel ještě chuť i závodit. Umístění pro mě není podstatné, ani čas, vše hluboko za očekáváním a osobákem. Jsem jen rád, že to mám za sebou a že jsem to nezabalil! Někdo by si řekl, proč to dokončovat, když už výsledek nic neznamená, proč se nešetřit na jiné závody, kde se to může povést lépe? Já tomuto nevěřím, jednou vzdáš a už to v tobě zůstane jako takový únik. Já začínám svojí 19. závodní sezónu, dříve jsem pouze běhal a dával klidně i 30-40 závodních startů za rok, celkem jsem odhadem absolvoval na 700 závodů všeho druhu, od 60 m na dráze po střední triatlon, a všechny jsem dokončil. Nikdy jsme nevzdal! Před letošním Czechmanem jsem k tomu měl nejblíže na Finále běžeckého poháru starších žáků (shodou okolností v Pardubicích) na dostihovém závodišti. V polovině závodu, když jsme přebíhali Irskou lavici, jsme si udělal těžký výron a z vedoucí skupiny (kde byl v té době třeba Holuša nebo Kocourek) jsem odpadl. Závod jsem dokulhal na 40. místě a svůj bronz z předchozího roku jsem neobhájil, táta mě v cíli pochválil a řekl mi, že bez boje není vítězství, 3 měsíce na to jsem vyhrál MČR v přespoláku. Co je zajímavé, že z těch odhadem 700 závodů jsem vyhrál jen nějakých 50! Ano, 650 krát jsme musel prohrát, abych v 7 % případů vyhrál! Prohry jsou třeba, jinak se neposuneme dál. Na Pálavě budu silnější! Chtěl bych opět končit pozitivně. Závod jsem totiž dokončil ještě z jednoho důvodu, kvůli lidem z našeho týmu. Když jsem viděl, jak všichni bojují, nemohl jsem jen tak vzdát. Nejvíce se vedlo Staňovi, který neskutečným výkonem posunul svůj osobák a splnil si svůj sen, dát půlku pod 5 hodin. Dále Matuš navzdory těžkým podmínkám si také vylepšil osobák, nejlepšího umístění v kategorii dosáhla Jana, která dokázala zvítězit ve své prvním střeďáku. Skvěle šla i Lenka, která se ve velké konkurenci žen neztratila a navíc dokázala všechny povzbuzovat. Velkou poklonu zaslouží také Míša, která bojovala až do konce a zažívala jistě podobné pocity jako já, jen o 1,5 hodiny déle! Já bych to teda nedal, na to jsem už opravdu slaboučký jako papír. No a pro mě absolutní tvrďák dne je Jirka! Ten na trati strávil ještě o něco déle než Míša, 5 hodin se pohyboval okolo ANP! Strávil 35 minut v kadibudce (chápej smradlavá sauna) a stejně dokončil. Já si osobně neumím představit, že běžím ještě další 2 hodiny s žaludkem na vodě! Nejen oni, ale všichni, co dokončili jsou pro mě vítězové! Gratulace všem.
Závěrem bych chtěl moc poděkovat organizátorům za stále nejlepší závod u nás a celému týmu i všem kamarádům a fanouškům okolo, bez vás bych tam běhal jak úplný blázen sám bez směru, inspirace a jasného cíle! Díky! F.
0 Comments
Leave a Reply. |
AuthorČastěji píše Fanda, Terka kontroluje chyby ;)... Archives
March 2020
Categories |