Po dlouhých osmi letech, co dělám triatlon, jsem se odhodlal postavit na start závodu železných mužů. Nic proti českým závodům, ale již od začátku jsem byl rozhodnutý, že pokud takto dlouhý závod pojedu, tak jedině pod hlavičkou série Ironman. Volba padla nakonec na Itálii a nyní jsem přesvědčený, že jsem zvolil skvěle! Mnozí, co naše články četli již dříve si asi všimli, že jsem si od psaní článků na nějakou dobu odpočinul. Přiznám se, že jsem ztratil motivaci psát o vskutku méně zajímavých věcech. Ono sypat stále dokola ty samé informace, jak jsme na nějakém hnojáku (dle Soukyho žargonu: méně významný okresní závod s menší až mizivou konkurencí, pozn. autora) zase urvali bednu, mi přišlo celkem zbytečné. Ani samotná celospolečenská situace okolo Covidu věci moc nepomohla a já spíše čekal na to, až zase přijde nějaká zajímavá událost, o které bych mohl sepsat pár řádku. Pevně doufám, že moje premiéra na královské trati tyto přísnější měřítka snese. Rád bych začal samotnou přípravou, která na tento velmi náročný závod nebyla nijak hvězdná. Důležité je zdůraznit, že na začátku přípravy na konci roku 2019 jsem měl vysoké ambice. Chtěl jsem se pokusit zúročit nabité zkušenosti z předchozích několika stovek triatlonových závodů a bezmála 10 půlek, co jsem do té doby absolvoval. Cílem každého triatlonisty by měla být buď účast na olympiádě anebo na Havaji. Nám neplavcům pak zbývá už jen ta Havaj. Já měl a stále mám stejné cíle, avšak v roce 2019 jsem k tomu měl navíc i celkem natrénováno… Poté ale přišel Covid a vše výrazně změnil. Po ročním odkladu závodu, několikaměsíčním laborování s nemocí C19 a celkem nechutí dále více trénovat, jsem se na začátku tohoto roku musel rozhodnout, jak přípravu na tento nesmírně těžký závod pojmu. Ambice jsem v tu chvíli neměl žádné a chtěl jsem to hlavně mít už konečně za sebou. Jak šel ale postupně čas, začalo se mi na přípravných závodech dařit čím dál více a díky tomu jsem znovu získal tolik potřebný elán do přípravy. S Terkou jsme se tak během této sezóny zúčastnili několika desítek závodů a já jsem se skoro na všech umístil na stupních vítězů. I tak jsem ale tušil, že do optimální formy z let minulých mi ještě něco chybí. I proto jsem do závodu šel pouze s ambicemi závod dokončit a když vše půjde dobře, tak zabojovat o magickou hranici 10 hodin. Do místa závodu jsem se bez problému dostal díky ochotě rodiny Veselých, které patří mé velké díky. V malebném městě Cervia jsem tak byl již od středy a mohl si pořádně vychutnat místní pohodovou italskou atmosféru. Ve čtvrtek večer mě navíc přiletěla podpořit i Terka, bez které bych toto martýrium opravdu nerad podstupoval. V den závodu jsem měl o další 3 dvorní fanoušky více, neboť dorazila ještě Terky sestřenka Kamča studující v Bologni a můj poslední privátní svěřenec Honza M. se svojí ženou Hankou. Navíc zde závodilo i mnoho dalších Čechů a Slováků, se kterými jsme se vzájemně podporovali. Před závodem jsem se tedy nakonec cítil velmi dobře, byl jsem pozitivně naladěn a věděl jsem, že pokud neudělám nějakou zásadní chybu, tak závod nejen přežiji, ale také si ho určitě vychutnám plnými doušky. Konkrétními cíli bylo plavat za 65 minut, kolo odjet okolo 5:30 a závěrečný maraton zaběhnout tak, abych se vešel pod 10 hodin. Byl to pro mě celkem reálný a hmatatelný cíl. Nejvíce jsem se bál cyklistiky, neboť jsem nikdy 180 km na kole nedal a v letošní sezóně jsem odjel pouze dvakrát trénink okolo stovky. Celkově jsem cyklistickou část vnímal jako svojí největší slabinu a měl jsem pravdu. Vše ale popořádku… Plavání se na podobných závodech, kde závodí několik tisíc lidí, startuje tzv. rollingem, kdy se během přibližně hodiny do vody dostane celý pomyslný had závodníků v určitých časových intervalech. Zde byl systém podobný, konkrétně startovalo vždy 6 závodníků po 12 vteřinách. Já se srdnatě probojoval až do druhé řady a očekával, že mě hodně lidí doplave a já se s nimi budu moci postupně vytáhnout. Taktika to byla vskutku dobrá a já opravdu celý závod někomu visel za patami. Když už mi přišlo tempo moc rychlé, skočil jsem si za pomalejšího plavce. Celkově jsem plaveckou část pojal hodně volně a jen jako rozdýchání před tím, co přijde. Vzhledem k tomu, že byly dosti velké vlny, byl čas lehce za očekávání a vylézal jsem řádně prosolený za 67 minut (1:45/100m). Pocity jsem měl ale skvělé, neboť jsem pošetřil hodně sil do dalších bojů. Pořadí v disciplíně bylo nakonec nejlepší ze všech částí, z vody jsem lezl jako 47. v kategorii (ze 149) a 272. celkově (z 1501). První depo bylo dlouhé, opravdu dlouhé! Od vody k nasednutí na kolo to mohlo být okolo kilometru. Pozitivní bylo, že člověk měl opravdu hodně času na to sundat neopren a smýt ze sebe slanou vodu. Mytí jsem opravdu nepodcenil, jako správný požitkář jsem si pěkně půlku těla umyl pod připravenými sprchami a zbytek, po sundání neoprenu, pěkně připravenou vodou v petce v depu. Opravdu jsem nechtěl kvůli pár vteřinách riskovat pořádnou vydatnou vlčici ;). Depo mi i tak zabralo přijatelných 6,5 minuty a pravá sranda mohla začít… Cyklistika zde byla převážně rovinatá s dvěma prudkými 10 min výjezdy. Větším strašákem než kopce pro mě byl místní zákeřný vítr. Plán byl tedy snažit se vždy 20 – 30 min vydržet v aeropozici a poté se občerstvit a nechat zároveň odpočinout zádům. K jídlu jsem měl nachystané 4 tortilly se šunkou a sýrem + pom. máslo, 4 tyčinky různých chutí a barev (z toho 1 x Snickers) a 4 gely. Celkem tedy na cca 6 hodin závodu s tím, že jsem jeden gel dal hned při výlezu z vody. Vše jsem ještě prokládal solnými tabletami a tabletami s magnéziem. Celkem jsem do sebe dostal určitě okolo 15 tablet během cyklistické části. K tomu jsem vypil asi 3 litry ionťáku a spotřeboval hodně vody na zapíjení všech „dobrot“ a na polévání. Občerstvovaček bylo dost, takže jsem vždy bral vše, co jsem stihl. Kvůli Covidu bylo ale pitomé, že jste si vše museli sebrat z připravených stolů sami. O pády na občerstvovačkách tedy nebylo nouze. Já se jim naštěstí vyhnul, pouze jsem se jednou musel zcela zastavit a pro láhev vrátit. Co se týče taktiky, tak mi vše vycházelo celkem dobře. Na začátku jsem se nikam nehnal, snažil se točit předepsané watty a držet co nejvíce aeropozici. Toto jsem vydržel do přibližně 70. km, kdy jsem se po výjezdu na první kopec cítil stále jako na nedělní vyjížďce s rodinou ;). Zkusil jsem tedy lehce přišlápnout a dalších přibližně 70 km jsem předjížděl jednoho závodníka za druhým. Stále jsem poctivě jedl, ale začínal jsem již i cítit únavu. Na vrcholu druhého kopce na 135. km jsem zažil první větší krizi. Naštěstí následoval 5 minutový sjezd, kde jsem se občerstvil a skoro vůbec nešlapal. Posledních přibližně 70 minut závodu jsem tak odjel se ctí. Nejvíce bylo nepříjemné, že se přesně vyplnily předpovědi a foukal protivítr jak na cestě od moře, tak na cestě k moři. Pod vlivem teplotních změn pevniny se vítr během dne otočil. Naštěstí to nebyl takový vichr jako na Havaji a když byl člověk zalezlý v hrazdě, dalo se to jet. Jen to bohužel sebralo několik cenných minut. I tak jsem do depa přijel ještě v relativně dobrém stavu za 5 hodin 38 minut (32 km/h). Byl z toho 89. čas v kategorii a 559. čas celkově. Jednalo se o moji nejhorší část v porovnání s ostatními závodníky. V tu chvíli jsem si ale myslel, že jsem si to nejlepší schoval na závěr. Avšak úplně tomu tak nebylo… ;) Druhé depo jsem chtěl pojmout hlavně jako odpočinek před během. Zašel jsem si tedy v poklidu na záchod. Vzal si dětskou přesnídávku a vychutnal si pěkně ohřátou stolní italskou vodu z kohoutku. Bez stresu jsem si posbíral vše potřebné z tašek a zamával fandící Terce s Kamčou. Obě se mi trošku vysmály, že nikam vůbec nespěchám a vedu s nimi rozprávku jako někde u karet. Kam by se taky člověk hnal, tolik peněz ho to stálo, tak si to pořádně užije, nebo ne? ;) Moje údajně nejsilnější část se ale už nezadržitelně blížila a já tedy konečně po 6 minutách vyběhl vstříc maratonu. Při výběhu z depa jsem letmým pohledem na hodinky zjistil, že abych zajel pod 10, musel bych maraton běžet za 3:03. Vše jsem měl před závodem spočítané spíše na 3:20, ale což, stejně jsem se pohyboval hluboko v poli poražených a jestli budu 200. nebo 400., Země se asi nepřestane točit. Ona se asi nepřestane točit, ani když to nedám pod 10!? Ono jí to je asi celkem úplně jedno, co zde nějaká hrstka bláznů podstupuje. Tyto filozofické úvahy mi šly na mysl asi kvůli vzrůstající únavě a počáteční dehydrataci. I přes pomatenou mysl jsem si ale udržel poslední špetku rozumu a běh rozběhl rozumně dle plánu s tím, že si třeba zrychlím, když se mi začne chtít. Vše šlo dobře, první 10km okruh jsem se zdravil s všudypřítomnými diváky a opravdu si vše užíval, bylo mi hezky, papal jsem jako divý a lil na sebe vše, co mi přišlo pod ruku, prostě pěkná dovolená v Itálii. Idylka ale netrvala věčně! Po náběhu do druhého okruhu se mi stalo něco nečekaného, někdo mě předběhl! To se mi za první okruh nestalo. Jednalo se o nějakého nadrženého Fina, který asi neví, že nás čeká ještě 30 km. Mě nenapadlo samozřejmě nic lepšího, než se mu začít lepit na zadek. Vzájemné lepení jsme společně vydrželi nějakých 15 km, kdy nám to pěkně odsýpalo a můj útok na SUB10 začínal nabývat reálných tvarů a chutí. Bohužel na 25. km chuť přešla, namísto toho dorazila očekávaná zeď, a to již o 5 km dříve, než se traduje. Fina jsem nechal letět dál vstříc svému osudu a já se pomalu přepnul do módu „survival“. Nejhorší na celé krizi bylo to, že mi postupně začalo zcela odcházet pravé postranní stehno. Abych mu ulevil, začal jsem nohu kroutit a postupně si tím odrovnal i pravý kotník. Spočítal jsem si, že mě čeká ještě přibližně 90 minut hnusné bolesti a útrpného cupitání. Nějak jsem se ještě dostal na 30. km, kde jsem uviděl svůj „Fandaclub“, který mě na chvíli bolestí zbavil. I tak byla ale závěrečná desítka nesnesitelná a já se postupně prosel zase tam, odkud jsem vybíhal. V tu chvíli jsem zažíval tu pravou agónii železných mužů… ROZHOVOR S HONZOU. ZDE JE VIDĚT, ŽE UŽ SOTVA PLETU NOHAMA! To, jak mi bylo, bych mohl popsat několika stránkami sprostých básní. Jednoduší ale bude napsat, že jsem se přes všechno to utrpení nějakým záhadným způsobem dostal na dosah cíle, kde ze mě najednou veškerá únava spadla. Všechno utrpení náhle vystřídala radost z toho, že to opravdu dám. Cílovou rovinku jsem si tak nesmírně vychutnal. Neskuteční fanoušci mě vítali, jako kdybych vyhrál. V cíli jsem navíc zaslechl to pověstné: „Frantisek, you are an ironman!“a to je to, oč tu běží(m)… Díky těmto skoro 11 hodinám závodu jsem měl dost času si vše srovnat a došel jsem k závěru, že delší distance pro mě zatím nejsou. Na Havaj se stejně nemám šanci dostat, na to si zkusím počkat do nějaké kategorii 50+, a více mě baví kratší, kontaktní závody. Navíc se budu chtít více věnovat svému oblíbenému běhu a triatlon brát jako doplněk. Budeme se tedy dále vídat na kratších závodech, avšak méně často a snad s o to lepší formou. Nyní přede mnou leží nové výzvy, na které se těším. Nehákové závody mezi ně moc patřit nebudou, takže jsem se navíc rozhodl prodat svého závodního speciála někomu, kdo ho lépe využije. Pokud by někdo o kolo měl zájem, nechť se ozve, určitě vymyslíme cenu na míru. Díky všem, co to dočetli až sem a díky všem za podporu jak na místě, tak na dálku! Byla to jízda a já ji dojel až do cíle! ;) Běh: 3:41 ( 5:15/km), 51. čas v kategorii, 265. celkově Total: 10:39:10, 68. v kategorii a 335. celkově. FS
0 Comments
Leave a Reply. |
AuthorČastěji píše Fanda, Terka kontroluje chyby ;)... Archives
March 2020
Categories |